4/1/2018

4. ledna 2018 v 16:56 |  myšlenky
Trochu trapas, že se ozývám až po měsíci, ale budiž..
Nebyla nálada, čas ani chuť.
Chvílemi jsem měla pocit, že se všechny moje názory a myšlenky ztratily. Jako bych neměla co říct. A to já mám vždy, i kdyby to měla být sračka. Což je zvláštní, protože nemám potřebu se něják výrazně projevovat.
Každopádně..
Žiju. Wow.
Maturita za dveřma a z 20 knížek mám udělaný zápis do čtenářského deníku jen z 9. Otázky do ostatních předmětů jsem ještě ani nezačala. Asi ráda žiju nebezpečně nebo co.
Ale ne. Teď vážně.
Už je třeba něco dělat, protože jsem něják poslední rok na gymplu zlenivěla. Nemám chuť dělat cokoli, co se týká školy. Jako s tím čtenářským deníkem. Chci si číst knížky co mě zajímají, co mi udělají dobře na duši a ne, že mi dají dost omezený seznam, mám vybrat 20 a pak si vytáhnout jednu. Udělejte někdo nějákou reformu školství, kdy si člověk bude moct do povinné četby vybrat co chce. Dobře, trochu nereálné, ale pro mě ideální.
Nevím, kdy se znovu objevím s nějákou další myšlenkou. Snad brzy. Nebo taky ne. Kdo ví. Měla bych chuť napsat nějákou storku, ale nechce se mi. Achjo. Dejte mi facku.
Přeju hezký den. •
 


škola,škola,škola

7. prosince 2017 v 17:41 |  myšlenky
Na zítřek se musím naučit na test z bioly a jednu maturitní otázku do němčiny.
Budu se to učit? Ne. Štve mě to? Ne.
Stresovat se se známkama nemá smysl. Nikdo se vás nebude ptát co jste dostali z toho a toho testu. Nikoho to nezajímá a vám to akorát ubere zdraví a čas, který jste mohli věnovat něčemu užitečnému.
Moje současná strategie je, že pokud to není můj maturitní předmět, tak to hrotit nebudu. Sice němčina je jeden z nich, ale to už jsem uměla na minule, takže pohodka. Jakože fakt. Prostě to učení pro mě ztratilo smysl. Nehodlám trávit hodiny a hodiny učením se věcí, které mi v praktickém životě budou k ničemu. Dostanu jedničku. Wow. A co? K čemu? Spousta věcí se dá naučit i bez nekonečného šprtání nazpaměť.
"Gympl je od toho abyste se naučili, jak se učit"...vždycky jsem myslela, že na gympl chodí jen chytří lidi. Ale jak se kouknu na moji třídu, tak většina prochází jen díky tahákům a opisování. To je ta elita národa. Nejlepší mozky z okolí. Jasně. Hrozně přeceňované ty gymply.
Je sice obdivuhodné, když někdo zná dějiny celé zeměkoule a nebo dokáže popsat každou buňku všech brouků, ale pokud se tomu člověk nechce věnovat, tak k čemu to je těm ostatním?
Prej je důležitý všeobecný přehled. Jenže to obvykle končí tím, že člověk toho má umět tolik, že se na to v závěru vykašle, protože je toho prostě moc. Zavedla bych tady ten všeobecný přehled jen do třeťáku. Aby byl ten poslední, čtvrtý rok jen o přípravě na maturitu a výšku. •
 



2/12/2017

2. prosince 2017 v 18:15 |  myšlenky
Zase se mi nahromadilo pár myšlenek, o které mám potřebu se podělit.
Začala bych školou. Konečně jsem si vybrala 100% obor. Anglický jazyk a literatura (možná v kombinaci s němčinou, uvidíme) A podpora rodičů? Mamka, že okej když mě to bude bavit, ale nevěří tomu. Taťka si ze mě v podstatě dělá srandu, že si nenajdu práci a jestli jo, tak bude mizerně placená. No, cítím se.. uražená? Dotčená? Jasné, jsem citlivka. Ale i tak. Děkuji za podporu, rodino.
Co je teď ale moje dilema, jestli do Ostravy nebo do Olomouce? Do Ostravy jsou jednodušší příjmačky, ale zas je to blízko, takže bych pořád bydlela doma. Což úplně nechci. Nemám tady klid na učení ani teď. V podstatě nikdo nebere v potaz, že maturuju a akorát mi přidávají domácí práce navíc. Jak maturovala ségra, tak pokaždé když řekla "Učím se", všichni od ní dali ruce pryč. A já? "Učím se" "Tak si dej pauzu a povysávej a vynes koš" Opět děkuji.
Možná je to jen pocit, ale připadá mi, že až mí rodiče dávají až moc najevo, že ségru mají radši. Nevím, jsem takový vyvrhel tady. Chce se mi brečet, ale musím se smát, protože je směšné, jak mi pak mamka řekne, že jsem hodná když udělám něco co mi vyloženě nakáže a přitom ztratím hodinu, kterou jsem se mohla učit. Jako.. k čemu mi je, že jsem hodná, když se mnou potom jednají jak s nějákým výrostkem, co si o sobě moc myslí a pak mají kecy, že nic nedělám a jen sedím u počítače.
Proboha.. já chci pryč.
Další "problém" mám s přítelem. Teď je to mezi náma sice v pohodě, ale přijde mi, že cokoli řeknu, tak přehlédne a jde dál. Řekne něco ve stylu "to bude dobré" a konverzaci svede na jiné téma, nebo začne mluvit o tom, jak to měl taky tak, ale teď už je to dobré. A když mu řeknu, že na mě sere, tak se urazí s tím, že to já seru na něho. Jako pardon, ale občas mi připadá jako primadona. I když ví, jak na tom jsem a že mě nemůže jen tak odbýt, tak nedává moc úsilí do toho, aby mi bylo líp nebo tak. On je hodný kluk a i když se zajímá jak se mám, moc to neřeší. Já tu pro něho jsem pořád.. taky by mohl být.
Co se to sakra děje v poslední době? Připadám si jak v nějáké mlze. Nikdo mi nerozumí a každý mě přehlíží. •

"Chci být víc než.."

30. listopadu 2017 v 16:39 |  téma týdne
Co jsem vůbec teď? A čím být? To je pro mě nekonečné téma.
Momentálně chci být víc než věčně vyčerpaný student topící se v depresích s hromadou povinností. Jelikož mě čeká ještě výška, tak je tato vidina pěkně daleko.
Ale nedávno jsem získala nový pohled na věc. I když toho volného času, kdy můžu dělat i něco jimého než školu je pěkně málo, rozhodla jsem se, že znalosti, které jsem doposud nasbírala musím rozvinout dál.
Dochází mi, jaká by byla škoda, kdybych se vykašlala třeba na němčinu, kterou se učím už sedmým rokem. Nebo vlastně cokoli. Člověk si musí uvědomit, co mu jde a co ho baví, a věnovat se tomu. U mě to jsou právě jazyky, které chci studovat i na výšce.
Ono je to teď vše ve hvězdách, ale každopádně chci být víc, než teď. •

co je moc, to je moc

29. listopadu 2017 v 14:49 |  myšlenky
Najednou mi všechno hrozně vadí.
Nejvíc asi, jak po mně furt někdo něco chce. Ráda pomůžu, ale ne když je to furt to samé dokola. Nebaví mě, jak ode mě všichni čekají, že se pro ně rozkrájím, ale když něco potřebuju já, tak to je samé kroucení očima a vzdychání. Mám toho dost. Všichni furt jak nesnáší, když jim někdo říká co mají dělat a že nesnesou někoho nad sebou. A potom slyším samé "Může to být takhle?" "A jak to mám udělat?" "Pošleš mi to tvoje, ať vím jak na to?"
Nechci ať to vyzní jako že jsem zlá, a když někdo potřebuje pomoct, tak na ně kašlu. Jenže to je fakt pořád. To samé. Ti samí lidi. Ale nemají rádi, jak jim někdo říká, co mají dělat.. Ať se osamostatní a pracujou sami, ne? Jestli chtějí být šéfem sami sobě, tak kdo jim pak bude říkat co a jak?
Ano, každý potřebuje pomoct, ale.. teď se budu opakovat.. jsou to furt ti samí lidi dokola.
Už jsem z toho unavená. Přesně jak je to přísloví
"Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne" •

proana blogy, thinspiration apod.

28. listopadu 2017 v 12:05 |  myšlenky
Co si pamatuju, tak odjakživa zde byly jisté proana blogy. Nebo-li blogy propagující a podporující anorexii.
Když mi bylo cca 12, četla jsem je docela často. Vždycky mě zajímalo, jak ty holky myslí a tak něják jsem se chtěla dostat do jádra problému. Přišlo mi nesmyslné za celý den sníst jen jabko a ještě si to vyčítat. Taky se mi zdálo smutné, že ty holky se navzájem povzbuzovaly, jaké jsou to šikulky, že nic nejí a jen tak dál..
Taky jsem si ještě jako malé děcko všimla, že postují tzv. thinspiration. Klíční kosti, žebra, thigh gap.
V podstatě jsem to odsuzovala. Ještě do nedávna.
Poslední asi dva týdny se mi ta myšlenka začala líbit a přijde mi to zvláštní. Jen pro představu, nejsem žádný hubeňour a nikdy jsem nebyla. Jsem se sebou nespokojená, i přesto všechno co jsem už zkoušela. Cvičení, zdravé jídlo, hodně vody. Nic nepomohlo. Pravděpodobně proto, že u ničeho nevydržím dlouho. Co ale u mě stále přetrvává je problém s pravidelným jezením. Občas prostě fakt nemám hlad ani chuť na to jídlo, tak celého půl dne nejím. Vím, že je to špatně, ale nemůžu se přes to dostat. Nebo nejím a potom toho sním hodně, abych si vynahradila ten den.
Upřímně se mi nelíbí, jak těm holkám (i klukům) lezou kosti. Ale tak něják mě zaujal ten jejich postoj k životu. V několika ohledech s nimi soucítím. Nechci říct, že je za to přímo obdivuju, ale fascinuje mě, co vše dokážou vydržet.
Jak tak přemýšlím, dochází mi, že u některých se to odvíjí z okolí. Lidé se jim posmívají kvůli váze/tloušťce. Nejsmutnější je, že to často bývají jejich vlastní rodiče. Ten pocit znám. Nikdy jsem si to moc nebrala k srdci. Ale teď se mi to vše vrací a je to špatné. •




"Vzpomínky ze základní školy"

24. listopadu 2017 v 4:52 |  téma týdne
Prošel si tím skoro každý. Běhání po chodbách, házení křídama, nenápadné opisování úkolů o přestávkách.
Během chození na první stupeň jsem popravdě ani nevnímala, že chodím do školy a že tam jsou se mnou i ostatní. Bavili jsme se tam každý s každým, v zimě se po škole se koulovali a byla to sranda. Brala jsem jako samozřejmost, že tam mám kamarády a že spolu všichni vycházíme.
Jenže pak to přišlo. Puberta. Nevím teda jestli se to všechno obrátilo právě kvůli puberty, ale stalo se. Najednou se všichni začali přetvařovat a hrát si na něco, co nebyli. Včetně mě. 6 a 7 třída byla hrozná. Strašně jsem se chtěla zavděčit mým spolužačkám, i když jsme je ve skutečnosti ani neměla ráda a doopravdy jsem se bavila spíš s klukama. Achjo, bylo to fakt hrozné. Takovi drzí spratci. Na pár facek.
Naštěstí jsem se na konci 7 trochu vzpamatovala a od těch mých "kamarádek" se oprostila. Se třema klukama jsme tam byli opravdoví kámoši a byla s nima daleko větší zábava. A co na nich bylo nejlepší? Na nic si nehráli. Žádné přetvářky a pomluvy. To jsme se pak bavili tím, jak jsme sledovali ty holky, co seděly na druhé straně třídy a vždycky jak jedna odešla, tak jí zbytek pomluvil. Přišlo mi to smutné, ale byla jsem ráda, že k nim nepatřím a lidi si mě s nimi nespojovali.
Po základce jsem s mými kamarády tak něják ztratila kontakt. Se dvěma se občas potkám v buse cestou ze školy, tak pokecáme co nového a tak. S dalším, kterého jsem měla vždycky jako nejlepší kamaráda, jsme si rok ani nenapsali. Připadalo mi, že ho otravuju a že mluvím jen o sobě. Nedávno jsme se potkali na stužkovacím plese našeho gymplu a hned jsme se domluvili, že si musíme napsat, zajít ven a ať už se nikdy neodcizíme, tak jak předtím. A dodrželi jsme to. Byli jsme venku a píšeme si. Takového člověka můžete najít fakt málo kde. •

Kam dál