Listopad 2017

"Chci být víc než.."

30. listopadu 2017 v 16:39 téma týdne
Co jsem vůbec teď? A čím být? To je pro mě nekonečné téma.
Momentálně chci být víc než věčně vyčerpaný student topící se v depresích s hromadou povinností. Jelikož mě čeká ještě výška, tak je tato vidina pěkně daleko.
Ale nedávno jsem získala nový pohled na věc. I když toho volného času, kdy můžu dělat i něco jimého než školu je pěkně málo, rozhodla jsem se, že znalosti, které jsem doposud nasbírala musím rozvinout dál.
Dochází mi, jaká by byla škoda, kdybych se vykašlala třeba na němčinu, kterou se učím už sedmým rokem. Nebo vlastně cokoli. Člověk si musí uvědomit, co mu jde a co ho baví, a věnovat se tomu. U mě to jsou právě jazyky, které chci studovat i na výšce.
Ono je to teď vše ve hvězdách, ale každopádně chci být víc, než teď. •

co je moc, to je moc

29. listopadu 2017 v 14:49 myšlenky
Najednou mi všechno hrozně vadí.
Nejvíc asi, jak po mně furt někdo něco chce. Ráda pomůžu, ale ne když je to furt to samé dokola. Nebaví mě, jak ode mě všichni čekají, že se pro ně rozkrájím, ale když něco potřebuju já, tak to je samé kroucení očima a vzdychání. Mám toho dost. Všichni furt jak nesnáší, když jim někdo říká co mají dělat a že nesnesou někoho nad sebou. A potom slyším samé "Může to být takhle?" "A jak to mám udělat?" "Pošleš mi to tvoje, ať vím jak na to?"
Nechci ať to vyzní jako že jsem zlá, a když někdo potřebuje pomoct, tak na ně kašlu. Jenže to je fakt pořád. To samé. Ti samí lidi. Ale nemají rádi, jak jim někdo říká, co mají dělat.. Ať se osamostatní a pracujou sami, ne? Jestli chtějí být šéfem sami sobě, tak kdo jim pak bude říkat co a jak?
Ano, každý potřebuje pomoct, ale.. teď se budu opakovat.. jsou to furt ti samí lidi dokola.
Už jsem z toho unavená. Přesně jak je to přísloví
"Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne" •

proana blogy, thinspiration apod.

28. listopadu 2017 v 12:05 myšlenky
Co si pamatuju, tak odjakživa zde byly jisté proana blogy. Nebo-li blogy propagující a podporující anorexii.
Když mi bylo cca 12, četla jsem je docela často. Vždycky mě zajímalo, jak ty holky myslí a tak něják jsem se chtěla dostat do jádra problému. Přišlo mi nesmyslné za celý den sníst jen jabko a ještě si to vyčítat. Taky se mi zdálo smutné, že ty holky se navzájem povzbuzovaly, jaké jsou to šikulky, že nic nejí a jen tak dál..
Taky jsem si ještě jako malé děcko všimla, že postují tzv. thinspiration. Klíční kosti, žebra, thigh gap.
V podstatě jsem to odsuzovala. Ještě do nedávna.
Poslední asi dva týdny se mi ta myšlenka začala líbit a přijde mi to zvláštní. Jen pro představu, nejsem žádný hubeňour a nikdy jsem nebyla. Jsem se sebou nespokojená, i přesto všechno co jsem už zkoušela. Cvičení, zdravé jídlo, hodně vody. Nic nepomohlo. Pravděpodobně proto, že u ničeho nevydržím dlouho. Co ale u mě stále přetrvává je problém s pravidelným jezením. Občas prostě fakt nemám hlad ani chuť na to jídlo, tak celého půl dne nejím. Vím, že je to špatně, ale nemůžu se přes to dostat. Nebo nejím a potom toho sním hodně, abych si vynahradila ten den.
Upřímně se mi nelíbí, jak těm holkám (i klukům) lezou kosti. Ale tak něják mě zaujal ten jejich postoj k životu. V několika ohledech s nimi soucítím. Nechci říct, že je za to přímo obdivuju, ale fascinuje mě, co vše dokážou vydržet.
Jak tak přemýšlím, dochází mi, že u některých se to odvíjí z okolí. Lidé se jim posmívají kvůli váze/tloušťce. Nejsmutnější je, že to často bývají jejich vlastní rodiče. Ten pocit znám. Nikdy jsem si to moc nebrala k srdci. Ale teď se mi to vše vrací a je to špatné. •



quotes 0,3

26. listopadu 2017 v 15:30 quotes
OOPS | They All Hate Us | Bloglovin’


"Vzpomínky ze základní školy"

24. listopadu 2017 v 4:52 téma týdne
Prošel si tím skoro každý. Běhání po chodbách, házení křídama, nenápadné opisování úkolů o přestávkách.
Během chození na první stupeň jsem popravdě ani nevnímala, že chodím do školy a že tam jsou se mnou i ostatní. Bavili jsme se tam každý s každým, v zimě se po škole se koulovali a byla to sranda. Brala jsem jako samozřejmost, že tam mám kamarády a že spolu všichni vycházíme.
Jenže pak to přišlo. Puberta. Nevím teda jestli se to všechno obrátilo právě kvůli puberty, ale stalo se. Najednou se všichni začali přetvařovat a hrát si na něco, co nebyli. Včetně mě. 6 a 7 třída byla hrozná. Strašně jsem se chtěla zavděčit mým spolužačkám, i když jsme je ve skutečnosti ani neměla ráda a doopravdy jsem se bavila spíš s klukama. Achjo, bylo to fakt hrozné. Takovi drzí spratci. Na pár facek.
Naštěstí jsem se na konci 7 trochu vzpamatovala a od těch mých "kamarádek" se oprostila. Se třema klukama jsme tam byli opravdoví kámoši a byla s nima daleko větší zábava. A co na nich bylo nejlepší? Na nic si nehráli. Žádné přetvářky a pomluvy. To jsme se pak bavili tím, jak jsme sledovali ty holky, co seděly na druhé straně třídy a vždycky jak jedna odešla, tak jí zbytek pomluvil. Přišlo mi to smutné, ale byla jsem ráda, že k nim nepatřím a lidi si mě s nimi nespojovali.
Po základce jsem s mými kamarády tak něják ztratila kontakt. Se dvěma se občas potkám v buse cestou ze školy, tak pokecáme co nového a tak. S dalším, kterého jsem měla vždycky jako nejlepší kamaráda, jsme si rok ani nenapsali. Připadalo mi, že ho otravuju a že mluvím jen o sobě. Nedávno jsme se potkali na stužkovacím plese našeho gymplu a hned jsme se domluvili, že si musíme napsat, zajít ven a ať už se nikdy neodcizíme, tak jak předtím. A dodrželi jsme to. Byli jsme venku a píšeme si. Takového člověka můžete najít fakt málo kde. •

22/11/2017

22. listopadu 2017 v 7:12 myšlenky
Kdo by to byl řekl, že začít "deníčkový" článek bude tak těžké. Už tak 5krát jsem smazala úvodní větu.
Nevím co to je za pocit, ale připadá mi, že mám v hlavě prázdno a zároveň lítá jedna myšlenka za druhou. Chápete? Snad jo.
Tak tedy menší update.
Nedávno jsme dostali přihlášku k maturitě a musíme ji odevzdat do příštího týdne. Moje volba je naštěstí od loňska jasná, takže si jen vyplním křížky a jsem spokojená (čeština, angličtina, němčina, základy společenských věd). Teď jsem neuvěřitelně šťastná, že mi jazyky docela jdou a že vůbec máme povinný i druhý, jinak bych nevěděla, jelikož mě nic jiného vůbec neláká.
Poslední dobou si všímám jak je naše učitelka češtiny nezodpovědná. Samozřejmě i někteří jiní, ale zrovna ona by být neměla, když už je to čeština a maturovat z ní musíme všichni. Ale o tom udělám samostatný článek, protože už teď cítím, že to bude na dlouho.
Jsem z té školy docela nešťastná. Skoro jako kdyby si všichni učitelé v maturitním ročníku řekli "Však co..oni to něják zvládnou". Furt se motáme v kruzích a když učitelům dojde, že s námi ještě něco neudělali a nebo nás to nenaučil nikdo ani na základce, tak za to můžeme my a hned jsme banda hlupáků. Jojo, gympl. Pohoda. Však proč motivovat mladé lidi k tomu, aby dělali něco prospěšného a připadali si užitečně, když si na nich můžete vyléčit svoje zraněné ego.
Aspoň že to focení mě ještě stále baví. Už chystám další potd článek, takže až nasbírám více použitelných fotek, můžete se na něj těšit. •


"YouTube a blog"

16. listopadu 2017 v 14:44 téma týdne
V porovnání s youtube je blog taková ta klasika, kterou si vyzkoušeli snad všichni. Skoro každý, koho znám si aspoň jeden blog založil, ale to je spíš otázka minulosti. Dnes mi blog nepřijde moc populární, a když už, tak co se týče domény si myslím, že čím dál tím oblíbenější je blogspot.
Youtube je kapitola sama o sobě. Co myslím, že je problém jsou hrozně malé děti, které natáčí ne úplně vhodná videa. Často propagují šikanu jako něco, co je úplně normální a v podstatě ještě dělají machry. Proti tomu bojuje např. Zlý zajo .
Teď už se dostávám k samotným "youtuberům". Československá scéna je podle mě docela nešťastná a myslím, že ti, kteří jsou fakt šikovní, originální a mají světu co nabídnout se neposunou dál, dokud budou dělat videa jen pro české publikum. Koho obdivuju za jeho neuvěřitelný progres je Teri Blitzen, teď už jen Teri. Začala jako malá holka, zaprodala se ani nevěděla jak a teď mi přijde, že konečně přišla k rozumu a vystupuje sama za sebe. Někteří její fanoušci ji v podstatě zavrhli jen proto, že začala dělat videa v angličtině. Podle mě je to super a určitě jí to pomůže růst a zlepšovat se.
Jak už jsem říkala, blog už není zrovna populární a připadá mi, že teď je to spíš takový doplněk k tomu youtube.
Tak jako tak mě osobně youtubě neláká a radši zůstanu o blogování. •


10/11/2017

10. listopadu 2017 v 15:52 myšlenky
Takový ten pocit, když maturujete z němčiny, ale až moc se bojíte jít na seminář, ve kterém vám učitel pomůže s otázkama. Včera jsem moji otázku na téma "Příroda, počasí, roční období" dělala do 10 večer, a jelikož jsem minule na té hodině nebyla a nevěděla, jestli to má být už 15 minut jak u maturity nebo stačí méně, tak jsem prostě napsala všechno, co jsem k tomu chtěla a vyšlo mi to na ubohé 3 minuty (brečím). No, nešla jsem tam. Musím se posnažit a příště už tam fakt jít.
Už jde do tuhého s tou maturitou. Překvapivě nejsem moc nervózní ze samotného projevu, ale spíš že se to nestihnu naučit.
Furt sama sobě slibuju, že už konečně půjdu zase fotit, ať mám též z něčeho radost na tom světě, ale skutek utek. Tak snad zítra. •