Najednou mi všechno hrozně vadí.
Nejvíc asi, jak po mně furt někdo něco chce. Ráda pomůžu, ale ne když je to furt to samé dokola. Nebaví mě, jak ode mě všichni čekají, že se pro ně rozkrájím, ale když něco potřebuju já, tak to je samé kroucení očima a vzdychání. Mám toho dost. Všichni furt jak nesnáší, když jim někdo říká co mají dělat a že nesnesou někoho nad sebou. A potom slyším samé "Může to být takhle?" "A jak to mám udělat?" "Pošleš mi to tvoje, ať vím jak na to?"
Nechci ať to vyzní jako že jsem zlá, a když někdo potřebuje pomoct, tak na ně kašlu. Jenže to je fakt pořád. To samé. Ti samí lidi. Ale nemají rádi, jak jim někdo říká, co mají dělat.. Ať se osamostatní a pracujou sami, ne? Jestli chtějí být šéfem sami sobě, tak kdo jim pak bude říkat co a jak?
Ano, každý potřebuje pomoct, ale.. teď se budu opakovat.. jsou to furt ti samí lidi dokola.
Už jsem z toho unavená. Přesně jak je to přísloví
"Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne" •
Jana | 
Jak já ti rozumím!
Lidi neustále potřebují něco, a pak když chci něco já, tak já jsem ta špatná, já jsem ta nesamostatná. Nebo třeba doma. Uklidím tohle tamto, pak dorazí domů rodina a začnou do mě šít, že nic nedělám.
Každopádně jsem typ člověka, který je vždy pozitivní a nenechá se tímhle rozhodit. Taková jsem a tak či onak, miluju lidi, protože i když se děje to, mám zážitky a věci, které mě s nimi spojují a když jsem už opravdu sotva lezla, tak mě vždy povzbudili. Občas si říkám, jak moc musím klesnout, aby si toho opravdu někdo všiml, ale to je zase na jiné povídání. Tak či onak ti rozumím a držím palce, ať je vše lepší. :)